V Pamploně už jsem byla jednou, s úmyslem navštívit utkání domácích s Gijonem, které však bylo překvapivě vyprodané, a tak jsem si musela počkat až na poslední duel sezóny Real Madrid. Lístky na stadion s kapacitou téměř 20 tisíc míst byly vyprodány během dvou dnů. Kromě atraktivního soupeře v tom hrál roli i boj o záchranu, ve kterém byla Pamplona pořádně namočená. Situace v tabulce byla zajímavá, Osasuna měla nejhorší umístění v tabulce z pěti týmů, které mohly spadnout, ale dva z těchto týmů hrály spolu, takže bylo jasné, že pokud Pamplona porazí Real, v soutěži se udrží. Takže stačilo jen zvítězit nad "Bílým baletem", což by znamenalo další velký úspěch během týdne - Osasuna si poradila předchozí kolo s Barcelonou. Mě samozřejmě hodně zajímal výkon Jaroslava Plašila, který byl nakonec v zápase hodně vidět.

Ke stadionu jsme dorazili asi 30 minut před utkáním poté, co jsme šli snad 20 minut pěšky od místa, kde se dalo zaparkovat auto, kapacita parkovišť není v Pamploně na takové zápasy stavěná. Protlačili jsme se ke stánku, který nabízel několik alkoholických a nealkoholických nápojů a dali jsme si panáka čehosi červeného s třešňovou příchutí a názvem patxaran za 2 eura. Potom už jsme se skrz dav lidí, kteří byli všichni v červených dresech, protlačili k našemu vchodu, prošli jsme přes turnikety, nechala jsem si odebrat víčko z plastové láhve a ještě jsme zakotvili u stánku s občerstvení, kde jsme si dali za 5 euro výbornou křupavou bagetu s tenounkými plátky masa. Stadion byl postavený v roce 1967 a ačkoliv prošel renovacemi v letech 1989 a 2003, jeho útroby mi značně připomínaly římské Koloseum... Lístky jsme měli na nejvyšší tribunu (jeden za 70 euro) a poté, co jsme z našich sedadel vyhodili tři španělské mladíky, jsme si mohli v klidu sednout. Výhled jsme měli parádní, i když jsme seděli úplně na kraji tribuny.

Nebudu popisovat průběh zápasu, k němu snad jen to, že Real vedl od 12. minuty, ale o tři minuty později vyrovnal Plašil střelou z nějakých 25 metrů a český hráč byl vidět i ve druhém poločase: po faulu na Plašila postupujícího na bránu byl v 55. minutě vyloučený Salgado a jako druhý hráč se ze hřiště poroučel Huntelaar v 89. minutě - ten na hřišti pobyl jen deset minut poté, co vystřídal Robbena. Plašil pak ještě nastřelil břevno, mimochodem je to šestý nejvytíženější hráč Osasuny.

Pokud bych měla porovnat atmosféru na španělské lize a den předtím v Edenu, tak naprosto jednoznačně zvítězil Eden. Španělé sice občas zapěli chorály, mohutně oslavovali vstřelené góly, ale rozhodně nevytvořili bouřící kotel. A to podle místních znalců poměrů byla ten den atmosféra ještě dobrá oproti jiným zápasům. Slyšet ani vidět nebyli příznivci Realu, ale kotel hostů byl přímo pod námi, proto ani nevím, kolik tam bylo fanoušků. Dvě řady před námi seděl otec se synem, který byl až hysterický, jeho nenávist k soupeři byla jasně patrná, v průběhu druhého poločasu si musel hoch vzít nějaké prášky, možná na uklidnění.

Ke konci utkání již bylo jasné, že Pamplona se zachrání, a ačkoliv hlasatel vyzýval diváky, aby nevbíhali na hrací plochu, bylo to marné. Se závěrečným hvizdem se na trávník začaly hrnout červené vlny, až nadšení fanoušci téměř celé hřiště zaplnili.

Z utkání jsem odcházela spokojená, konečně jsem viděla na vlastní oči Real Madrid a vlastně i Primera Division, ale stejně se těším, že se podívám na Nou Camp nebo Santiago Bernabeu a užiju si trochu víc atmosféru a chorály.