Jenže co s tím dalším? Co s tou roztrhanou a ušpiněnou vlajkou? Problém Slavie přece není jen trenér. Je jím třeba styl jednání slávistických funkcionářů. Hledat potajnu případného nového muže do zatím neuvolněné pozice – to není zrovna příklad džentlmenství. A na ně si anglickému majiteli podřízení rádi hrají. Když trenéra konečně odvolají, vypnou své mobily, zruší veškeré možnosti komunikace a vypaří se. Jakoby to byli malí hošíci, co něco provedli… Učiní velké rozhodnutí, ale nehodlají o něm diskutovat. Nechtějí říct, proč se tak rozhodli. Jako nezkušení karbaníci vyráží si karty z rukou. Přitom by pro ně nemělo být obtížné do světa vyhlásit, že je to nutné pro záchranu klubu…

Navíc, kdyby problém tkvěl v trenérovi, pak by se během čtyř let u Slavie nevystřídal doslova zástup trenérů. Vzpomenete si taky na ně všechny? Tobiáš, Rada, Hřebík, Cipro, Jarolím, Pešice. Hotový půltucet. Proč všichni byli propuštěni a nenašel se mezi nimi aspoň jediný dobrý pro Slavii? Nechce se ani domýšlet, kolik jich úplně stejným způsobem může v blízkém čase dopadnout podobně. Třeba jako trenér Beránek. Před šesti lety ze Slavie vyhozen. Dnes zván zpět. Jako spasitel. Inu, koncepce, vize, styl…

Pravdou nespornou je, že mužstvo pod Josefem Pešicem výsledky nemělo. Fotbal ke koukání nebyl. Otázka ale zní: Byl stav na samém konci října lepší? Zástupci ENICu tehdy dorazili do Prahy řešit krizovou situaci. Pro vše měli pochopení (tedy kromě nespokojených fanoušků – elementů), se vším souhlasili. A celé představenstvo odsouhlasilo plnou důvěru trenérovi. Pak přišla výhra v Příbrami, remíza s Olomoucí, prohra na Žižkově a remíza v Drnovicích. Trend pochybných výkonů prostě jen pokračoval. A najednou je kouč odvolán. čekali snad pánové z vedení nějakou zázračnou proměnu? Došla jim pouze trpělivost? Nebo dostali nový nápad na jak zachránit Slavii?

Kromě dalšího marného boje trenéra se slávistickým kádrem se objevil nový úkaz. Josef Pešice si dovolil několikrát pochybovat nejen o kvalitě hráčů, ale i funkcionářů. A sotva pak pro deník Dnes řekl, že asi už i tito jeho nadřízení prohlédli v realitu, že se začne pracovat, byl propuštěn.

Shánění a dosazení nového kouče do tohoto klubu není ničím jiným, než ničením dalších trenérských kariér a plýtváním časem a financemi. „Výboři“ dosud nezjistili, že ten jeden muž není vždy alfou a omegou úspěšného fotbalu. Opět chtějí páskou slepovat potrhanou vlajku, vrátím-li se k obraznosti. Jenže lepší by bylo dát si na opravě více záležet. Když už nejsou peníze na vlajku novou, tak je třeba tu starou aspoň pořádně sešít. Tak vydrží déle a neroztrhá ji hned první silný vítr.

Pro mnohé funkcionáře nebude lehké zbavit se nálepky intrikářských výborů. Stejně jako nebude snadné rozloučit se s některými hráčskými rušivými elementy. Žádá to totiž odvahu. Sebedůvěru. Převzetí odpovědnosti. Přitom musí existovat určitý jasný cíl a stanovená cesta k němu. Nesmí chybět kvalitní a otevřená komunikace mezi všemi. Jde o společnou práci, kdy celý klub musí být jeden tým, jedna důvěra, jedna vize. Opravdová, nepotěmkinovská.