O možnosti koupení lístků na nizozemskou obdobu našeho derby jsme se začali zajímat už dva týdny před zápasem, na anglické verzi webu Ajaxu však nabízeli vstupenky jen v balíčcích obsahujících prohlídku stadiónu, výlet lodí po amsterdamských kanálech, ubytování a podobné zbytečnosti, celkem osm variant. Netušili jsme, jaká je cena lístku, ale ceny balíčků se nám zdály přemrštěné. Pohled na nizozemskou verzi webu nám potvrdil, že náš dojem byl oprávněný, lístky na horní patro doprostřed hlavní tribuny se daly sehnat zhruba za 30 euro. Koupit je přes web však nešlo, navíc ke koupi lístku byla potřeba klubová karta, kterou samozřejmě nevlastníme. Rozhodli jsme se nechat vše osudu, že uvidíme, až dorazíme na stadión.

 

Do Amsterdamu jsme přiletěli ve tři odpoledne, po nezbytné dezorientaci v místní hromadné dopravě jsme se ocitli na hlavním nádraží a čekali na metro, které nás dopraví ke stadiónu. Metro vynechalo asi dvě jízdy, kromě nás na nástupišti postávaly i jiné postavičky, které jsme podle šál identifikovali jako příznivce Ajaxu. Ptala jsem se jich, jestli není vyprodáno, na což odvětili, že asi ne, ale přihlížející skupinka Angličanů mi prozradila, že bez klubové karty se lístky koupit nedají. Začali jsme propadat depresi a nadávat na tento vychytaný systém, když konečně jelo metro. Vystoupili jsme přímo u stadiónu, prošli rozlehlým staveništěm čehosi a dostal nás pohled na arénu, která se tyčila vysoko nad ostatními domy. Kolem stadiónu bylo spoustu kaváren, hospod a i multikino, ideálně sloužící na odložení manželek, které netouží po zhlédnutí fotbalu. Pořadatele u stadiónu jsme se zeptali, kde by se dali koupit lístky, poslal nás k nízké červené budově, která mi svým vzhledem připomněla pokladny ve starém Edenu… Dali jsme se do řeči s chlápkem, který vyjádřil pochybnosti nad tím, že se mu podaří koupit si tři lístky a dát nám je, což se ukázala za chvíli jako prozíravá předpověď. Ještě než jsme začali nanovo nadávat, tak nás doprovodil k centru pro fanoušky, kde by se snad daly lístky koupit. Vysvětlil nám, že tento systém lístků na karty je z důvodů rasistických nadávek na stadiónech, klub chce mít registrovaného každého člověka, který si lístek koupí, navíc jsou všichni sledováni i kamerovým systémem. Uznali jsme, že to zní docela dobře, otázka je, jestli takováto pravidla platí i pro ostatní kluby. Ostatně se tím omezuje i černý trh, neviděli jsme žádné překupníky.

 

V centru pro fanoušky byl docela slušný dav, skrz který jsme zahlédli cedulku, že za 60 euro nabízí lístek do horního sektoru hlavní tribuny a konzumační kartu v hodnotě 10 euro. Rozhodli jsme se, že to berem, stačilo jen prodrat se k pultu, dát na okopírování své pasy a odnést si lístky. Následoval sprint do hotelu a zpátky. Ke stadiónu jsme dorazili dvacet minut před zápasem, samozřejmě k úplně jinému východu, takže následoval desetiminutový pochod ke vchodu G. Nepotěšila nás dvacetimetrová fronta, ale vše šlo rychle, každý dal vstupenku čárovým kódem do čtečky a prošel, pořadatelé kontrolovali jen obsah batohů. Vyjeli jsme po jezdících schodech ukrytých v tubusech přímo do našeho sektoru a hledali jsme naše místa. Zápas už začal, ale na nás čekaly dvě oranžové sedačky. První pozitivum bylo, že nám je nikdo neobsadil, druhé pak byla zatažená střecha stadiónu, hodně jsme se báli zimy, nebyli jsme teple oblečeni, ale takhle tam bylo kolem 8 stupňů a příjemně. Na úkor tepla jsme oželeli i horší kvalitu trávníku.

 

Stadión byl zaplněn do posledního místečka, ale počet diváků jsme se nedozvěděli. I když fotbal skončil 0:0, tak byl atraktivní, Ajax měl skoro celou dobu převahu, hrál se hodně útočný fotbal. Hráči nevypustili ani jeden souboj, jezdili po zadku. Diváci moc bouřlivou atmosféru nevytvořili, občas se ozvaly kotle obou týmů, při sporných situacích se pískalo, ale bouřlivější atmosféra nastala až pět minut před koncem, kdy se Ajax snažil vstřelit branku, která by znamenala výhru. Ocenili jsme sofistikovaný způsob občerstvení, na náš poměrně velký sektor byla jen dvě občerstvení nabízející kafe, hamburgery, hranolky, chipsy a studené nápoje, takže jsme žádnou amsterdamskou klobásku bohužel neochutnali. Nicméně každý návštěvník měl čipovou konzumační kartu, která se dala nabít v automatech v sektoru, přišel ke kase, řekl co chce, slečna zasunula kartu, namačkala jídlo, jehož hodnota se z kreditu karty odečetla. Jednoduché, rychlé, žádná manipulace s penězi. Výborný systém.

 

Stejně jako všechny podobné stadióny, i tento byl poněkud strmý, takže si moc nedokážu představit, jak by se na tribunách pohybovali starší lidé. Snad deset minut po konci utkání bylo hlediště skoro prázdné, což vzhledem k počtu lidí bylo skoro neuvěřitelné. Nechtěli jsme čekat frontu na metro, takže jsme zašli ještě do fanshopu, což se ukázalo jako tragické rozhodnutí pro naše peněženky. Obchod byl umístěn ve dvou místnostech, nebudu tady vypisovat, co všechno se v něm dalo koupit. Zaujalo nás oblečení, konkrétně trička, nakonec jsme za každé dali 25 euro. Chyba byla jen v tom, že tam nebyly žádné kabinky, ve kterých by se dala vyzkoušet. Ve fanshopu jsme strávili snad půl hodiny a na metro dorazili ve chvíli, kdy už bylo krásně volné. I když na fotbale nebyla taková atmosféra jako v Anglii a ani nehrál žádný Čech, byl to bezesporu příjemný zážitek.