Vzpamatovat se z traumatu posledních dnů nebude lehké. Uhrát ze čtyř pohárových zápasů jediný bod, to Slavia nepamatuje. Švýcarskému soupeři se sice momentálně daří, ale příčinou vyřazení je zajisté především nemohoucnost červenobílých. Tak „zdařile“ na Strahově demonstrovaná. Ti nejodolnější se zajisté oklepou. Možná už v pondělí na pohárovou blamáž zapomenou. A živit je bude představa nesmrtelnosti a nekonečnosti klubu. Tenhle momentální neúspěch se přece musí hodnotit v kontextu celé slavné historie klubu. Nelze podléhat emocím živeným současným nezdarem. Jenže kolik takových bude? Nebude tím jediným a posledním samotný generální ředitel klubu? Vladimír Leška. Ta nejhrubozrnější sůl v očích naprosté většiny příznivců červenobílých. Ten „nejzaslouženější“ původce tristní situace klubové. Živitel idealistických stadiónových plánů. Žel nekonečných a pro mnohé již alergizujících. Bojovník s větrnými mlýny buď byrokratickými, či (v případě horším) svými... Druhdy sjednotitel rozhádané Slavie, dnes nejtrefovanější terč zloby fanoušků. Pán úsměvů a vzletných slov, kterými maskuje neschopnost „funkcionářského poolu“ slávistického. Pán zašantročených miliónů z přestupů povedených (Poborský a spol.) a navrhovatel přestupů ostudných (Vácha, Horváth, Ulich). Nelze mu též nepřičíst časté změny trenérů. A jaký pán, takový krám. Vidí se v hráčích, kteří jej kopírují svojí mírumilovností, měkkostí a spoustou slov... Kvůli přání hráčů je ochoten odvolat trenéra. Tendence mužstva jsou podružné, momentální prospěch nejdůležitější. Ano, má trpělivost. Nevystřídá trenéra Beránka, hned jak vycítí ztrácející se titul jara 95. Ani Cipro s Pešicem na podzim téhož roku neztrácejí důvěru, i když mužstvo v září okupuje třináctou příčku domácí soutěže. A nakonec ani Hřebík či Jarolím nemusí odcházet od týmu, přes nepřehlédnutelné krize hry a výsledků... Nebojí se měnit názory během krátké doby. Počáteční slova o vzájemné souzenosti Slavie a trenéra Hřebíka končí argumentováním neúspěšnosti třetího místa v lize. Žádné jiné důkazy nejsou přípustné. Plzeňská protileškovská klika je pak definitivně zničena dobrovolným odchodem manažera Šeterleho. O něco později zase obětuje nedotknutelného trenéra Cipra, jen aby si uchránil svoji židli... Jenže peníze nejsou. Váhavé očekávání přízně paní Štěstěny zatím úspěch neslavilo. A zariskovat a investovat, to Leška neumí. Slavia se do Ligy mistrů ještě nedostala. Pohár UEFA je záležitostí jen miliónovou, v lepším případě desetimiliónovou. Z toho se těžko buduje prosperující klub o rozpočtu více než stomiliónovém. A ENIC, pochybný majitel Slavie, jen platí dluhy v celkovém součtu prodělávající společnosti Leškovy... Navzdory všemu, obě strany si spokojeně plácají po ramenou. Za přihlížení zděšených a nechápajících fanoušků. Motivujícím heslem není prosperita klubu a sportovní úspěch, ale výchova mladých borců k odprodeji. Jak paradoxní ve všech svých souvislostech, kdy mladí talentovaní odcházejí ze Slavie zadními vrátky. Z nedávného mistrovského kádru dorostenců se do áčka zatím neprosadil nikdo. Přitom kolik jich již ke Slavii nepatří (Poláček, David...)! A co by dnes nejspíš Leška dal za to, aby měl v týmu jiné odchovance: Lukáše Jarolíma z Příbrami, či Jiřího Štajnera z Liberce... či v rychlosti se dá vzpomenout i Davida Jarolíma. A co Vladimír Labant, kterého Slavia víceméně udělala? Nenese jeho zběhnutí do konkurenčního klubu mj. podpis samotného generálního ředitele?! Nedávno ještě respektovaný slávistický samovládce pomýšlí na odchod z funkce. Je to póza obratného diplomata? Nebo se mu již zajídá slýchat urážky na svou adresu? A? tak či tak, za současné situace se zdá, že by to mohlo být pro Slavii vítězství A čím dřív se tak stane, tím lépe. Stav v klubu je neudržitelný. Slavia potřebuje vizi budoucnosti, kterou Leška nenabízí. Za rozklad týmu je odpovědný především on. Svojí povolností k hráčským manýrům. Věřím tomu, že po čtvrtečním neúspěchu se Servette se mnozí další fandové zatvrdí či ještě více zmalomyslní. Není nic, co by mohlo víru slávisty za současné situace povzbudit. A slova zloby zněla Strahovem až příliš jednolitě. Každou návštěvu na budoucím domácím utkání sešívaných přesahující tři tisícovky diváků by měla jedenáctka zhýčkaných rétoriků do míče tak chaoticky a ustrašeně kopající považovat za veliký dárek části svých neodraditelných příznivců... Ne, nemohou za to jen hráči, že jsou tam, kde jsou. Jsou jen produktem edensko - strahovského (a tedy ve své podstatě leškovského) kvaziprofesionalismu, kterému se nedokázali účinně vzepřít. Nenašli v sobě odvahu vyrůst k velikosti, neb jim je dovoleno hřešit alibismem někdy zvaným ubrečenost. To se pak přenese i na hřiště. Že hrát za Slavii není jen tak něco, to vědí dobře všichni. Jen jim ještě nikdo nevysvětlil, že by to měli také potvrzovat svými výkony. Že se dá jít ještě výš, než do Slavie... Téměř z pěti tisíc diváků udělali hráči Slavie ve čtvrtek hrdiny. Sami se pak pasovali do rolí tragiků kopané. Nevyužili vhodné atmosféry diváků, kteří se tradičně sešli ze všech koutů republiky a snažili se fandit při každém záblesku fotbalu. řečnickými kousky všechny nabudili, ale během patnácti minut zazdili všechna svá předzápasová předsevzetí. Pokolikaté již? Loňská krize je jistojistě zpět. Tehdy se jí nepodařilo čelit. V čele klubu totiž je potřeba pro tyto stavy tvrdého, rázného a rozhodného muže. Jenže právě takového aby Slavia pohledala.....