Když jsem se v sobotu rozhodoval, jestli se dívat v teple a pohodě domova na zahájení Eura nebo se v zamračeném počasí táhnout hodinu vlakem, abych viděl první finálový zápas první ženské ligy, zvítězila kupodivu ta druhá možnost. Slávistická část srdce tak vyhrála nad částí konzumní. Zpočátku mělo vše veškeré parametry běžného venkovského „mistráku“ - hřiště, kde tribuny tvoří vysekaná část mezi, pár laviček a zábradlí objímající celou hrací plochu, nezbytná hospoda na hřišti se svými štamgasty a nevelká návštěva. S Richim jsem byl domluven, že mu vypomůžu s pořadatelskou službou a přes svůj červenobílý dres jsem přetáhl rozlišovák. Za jiných okolností bych šel vypomoci s fanděním do našeho kotle, tedy spíše kotlíku, ale takhle jsem se postavil někam k půlce. A byl začátek. Hráčky nastoupily na plochu koridorem tvořeným dvěmi nataženými šňůrami a mohlo se začít. I když nejde dost porovnat ženský fotbal s plně profesionálním mužským, já bych si i přesto dovolil drobné srovnání. Samozřejmě, že úroveň nemůže být v českých luzích a hájích stejná jako u mužského áčka, ovšem takového prvoligového průměru toto utkání rozhodně dosahovalo. V čem ale děvčata překonávají své mužské kolegy? Je to jednoznačně přístup k zápasu. Holky šly do všeho naplno a nebály se použít i peprnějších výrazů. Vše zezadu „řídila“ neúnavná brankářka červenobílých, kterou i přes její slabý (rozuměj ne tak silný jak může být mužský) hlas bylo slyšet široko daleko. Nejsou to prostě žádné křehké modelky a bojují až do úplného vyčerpání. Pár minut po začátku mnohým přítomným zatrnulo, to když přicházeli slávističtí hools, kteří již byli lehce v náladě. Vzpomněli si totiž na všemi médii propírané násilnosti na stadionech a jimi poničené autobusy. Ovšem bylo tomu právě naopak. Kromě několika svých pokřiků nebudili sebemenší pohoršení, celou dobu fandili a strhli tak i náš dosud mlčící „kotel“. Chvíli jim trvalo než při skandování pozměnili naučené chorály z „hoši“ na „holky“, ale tato drobnost je nevyvedla z míry a s blížícím se koncem (již bez chyb) své povzbuzování stupňovali. Patří jim za to vřelý dík. Už kvůli tomu, že kotel soupeře tvořila vlastně jen jeho střídačka, což vypadalo přinejmenším legračně. Akce střídala akci, hrálo se nahoru-dolů, obě ženstva (nebo jak se řekne mužstvo v ženském rodě) neustále „tlačila na pilu“ a byla vidět i obrovská vůle po vítězství. U mužského fotbalu jsem už dlouho neviděl, že by hráli úplně celý zápas na 200%, tady ano. Přineslo to své ovoce, a tak se mohlo slavit. Byla to ta nejlepší pozvánka na odvetný strahovský zápas, kde se vše v sobotu rozhodne. Já už jsem kvůli němu zrušil všechny plány a pojedu děvčata podpořit. Opravdu to stojí zato, takže vykašlete se na televizi a sezení doma a všichni je přijďte povzbudit, budou to potřebovat!