Oficiálně jste byl jako ředitel akademie Slavie představen na začátku října, jak k vašemu angažmá došlo?

Oslovil mě pan Jinoch a pan doktor Šimáně ve chvíli, která byla trochu náhodná. Vždy jsem jezdil na 14 dnů do Čech kvůli doktorům a úřadům a na podzim jsem právě takhle byl zrovna v Praze. Během těchto 14 dnů jsem dostal nabídku, abych přišel na schůzku s panem doktorem Šimáněm, kterého jsem viděl osobně poprvé v životě. Začali jsme se bavit na téma fotbalu a našich vizí. Z této schůzky vzešla další schůzka, která už byla konkrétnější, na třetí schůzce už jsem dostal konkrétní nabídku.

Asi jste dlouho neváhal?

Mezitím jsme se potkali i s panem Trundou, to byl začátek fungování nových procesů, kdy o příchodu člověka nerozhoduje jednotlivec. Prochází k posouzení celého týmu, aby byla jistota, že nově příchozí bude zapadat do klubové chemie. Pro mě bylo důležité, že jsem měl naproti sobě lidi, kteří měli jasnou vizi, jak chtějí Slavii řídit a jak si myslí, že by měl fotbal fungovat. Vzhledem k tomu, že jsme se v tomto pohledu shodli a našli jsme se, tak to pro mě byla rychlá a jasná odpověď na to, jestli se mám do Slavie vrátit. Když jsem odcházel na Balkán, tak jsem říkal, že se vrátím jen v momentě, kdy se objeví klub, který mě skutečně přesvědčí o tom, že chce pracovat koncepčně a má jasné vize. A Slavia byla přesně to, co jsem hledal. Jinak pro rodinu nebyl návrat jednoduchý, zvykli jsme si na život ve Splitu a bylo to spíš více profesní než rodinné rozhodnutí.

Dá se říct, že podobný přístup jste už kdysi našel v Teplicích?

Ano, v Teplicích to z trenérského pohledu fungovalo, samozřejmě to bylo spojené s panem Hrdličkou, který velmi podporoval takové myšlenky. Nicméně tam jsme mohli pracovat do určité míry, poté už jsme nemohli překročit jisté, řekněme lokální, hranice. Možná nám chyběla odvaha udělat ještě něco více neobvyklého, udělat něco oproti zažitým českým a svazovým standardům.

Ve Slavii můžete zajít dál?

Ve Slavii jsme si řekli, že nevidíme žádný důvod přizpůsobovat se zajetým kolejím a koloritům a říkat si, že takhle to dělají ostatní a říká svaz, tak to musí fungovat. Řekli jsme si, že to můžeme udělat obráceně. Slavia je náš klub a jenom my budeme rozhodovat o tom, jak to v ní bude fungovat a jakým směrem se bude vyvíjet. Proč bychom to nemohli udělat ve Slavii tak, jak to má být? Kdo nám může zabránit v nastavení tréninkového procesu, přístupu k trenérům, trenérským koncepcím, výběru hráčů, jak často a kolik se bude trénovat? V tom nám přece nemůže nikdo bránit. Když říkáme, co všechno funguje na Západě, proč si to nevytvořit ve Slavii? To, jestli se k nám někdo přidá, už ovlivnit nemůžeme.

Jak je to s vaší fanouškovskou příslušností?

Nevím, kolik se v tomto ohledu o mně ví nebo neví, ale vždy jsem se snažil být férový. Když pro mě kdysi přijel Honza Říčka do Boleslavi a řekl mi, ať s ním jdu do Slavie trénovat, řekl jsem mu, že je to super nabídka, ale musím ji probrat s tátou. Táta se narodil na Letné a byli jsme vychováváni jako sparťani. Každý je nějak odmala vychovávaný. Táta ale řekl, že tohle je něco jiného, jedna věc je, komu doma fandíme, a druhá věc je práce, příležitost a lidé, se kterými člověk pracuje. Trenér nemůže sedět doma a čekat, až se mu ozve jeho klub.

Tenkrát byl ale váš příchod do Slavie dobrým krokem.

Pro mě to bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, zažil jsem tu tři pro sebe úžasné roky, poznal jsem tady skvělé lidi, i když ne všechno bylo tenkrát bezchybné. Slavia mi strašně moc dala do trenérského života, pomohla mi v kariéře. Dostal jsem se k mládežnickým reprezentacím a přišla první nabídka ze zahraničí a rovnou k dospělému fotbalu. Prošel jsem si dalšími angažmá, byl jsem v Ústí, Slovácku, pak se ozvala Sparta a nabídla mi manažerskou pozici. Tam jsem byl konfrontovaný některými lidmi, co ta Slavia. A myslím, že jsem tenkrát řekl to samé, co říkám dnes: ve Slavii jsem poznal skvělé lidi, dala mi hrozně moc a rád na to vzpomínám.

Proč jste ze Sparty odešel, když jste působil v "tom vašem klubu"?

Ze Sparty jsem odešel sám, protože od vize, se kterou mě pan Křetínský přesvědčil při mém příchodu, se upouštělo. Měl jsem nabídky na trénování, necítil jsem se pak ve Spartě šťastný, požádal jsem ho, aby mě pustil a já odešel do již zmiňovaných Teplic.

Při návratu do Slavie jste se cítil jak? Neřešil jste, že vám někdo vyčte angažmá ve Spartě?

Když teď přišla nabídka Slavie, bylo to pro mě moc hezké, uzavřel se kruh dvanácti let. Přemýšlel jsem o tom a asi je to nějaký přirozený vývoj, kde člověk jde životem, učí se, zažívá v různých ohledech porážky i vítězství, a pak dojde do nějakého bodu a kruh se uzavře. Beru to tak, že to asi tak mělo být a měl jsem se do Slavie vrátit. Den předtím, než jsem měl definitivně kývnout na návrat, mi volal Honza Čapek a říká: "Boha jeho, Jirko, ty se vracíš domů do Slavie!" A druhý den jsem přišel do Edenu a potkal jsem tu spoustu lidí, se kterými jsem tady před dvanácti lety byl. Cítil jsem z nich stejnou pozitivní energii a to je jedna z věcí, na kterých bychom chtěli Slavii stavět a kterým se chceme odlišovat - nechceme zapomínat na lidský faktor, na to, že lidi mají mít mezi sebou respekt, cítit důvěru, stát nohama na zemi. Takže abych se vrátil k otázce, když jsem se do Slavie vrátil, asi mohu říct, že jsem slávista, momentálně si nedovedu představit, že by to mělo být jinak.

Máte ještě trenérské ambice v budoucnu anebo je vám bližší manažerská práce?

Když jsem kývnul na nabídku Slavie, bylo trénování jasně uzavřenou věcí. Nedokážu si představit, že bych přijal tuhle pozici a přitom měl někde vzadu myšlenku, že když přijde trenérská nabídka, budu o ní uvažovat a vrátil bych se k trénování. Možná, že se někdy v budoucnu objeví jako pokračování mé profesní cesty, ale v horizontu několika následujících let mám jasno. Měl bych problém i sám se sebou, kdybych tady teď někomu vysvětloval koncepce a vize a přitom bych chtěl dělat něco jiného. Manažerská práce mě maximálně naplňuje a je to pro mě velká výzva, moc si přeju, abych to s lidmi, kteří jsou kolem mě, zvládnul.

Dá se říct, že na manažerské pozici máte větší šanci něco dlouhodobě budovat a zažijete na ní větší klid, než kdybyste trénoval?

To je těžká otázka, protože si myslím, že ani trenér, který třikrát prohraje, by neměl být odvolaný. Tím se dostáváme k vizím a koncepcím a obecně si ve fotbale musíme začít uvědomovat, co to znamená a co to přináší. Buď mám vizi, která má vzestupnou tendenci, vím, co to přinese za rok, za tři roky, za pět let, a někam se škrábu, a zároveň mám důvěru v její stabilitu a smysluplnost, anebo tady vykládám pohádky a za 14 dnů, což jsou tři zápasy, se vše zhroutí a vize jsou pryč. To znamená, že trenér, který přichází do klubu a do první řady, by měl být vybraný managementem jako nejlepší typ pro naši vizi a koncepci. Takto to funguje ve větších klubech, lidé, kteří skládali Barcelonu, si nejdřív vytvořili koncept, a pak se bavili, jaký člověk se jim do koncepce na jednotlivé stupně hodí. U nás se to ale dělá obráceně, u nás se vezme člověk, řekne se, že tohle bude náš trenér. A tenhle trenér si udělá svou koncepci, která shoří jako papír po 14 dnech. Pokud se tedy rozhodneme pro konkrétního člověka, musíme vědět, že má ty nejlepší předpoklady pro náš systém, a musíme za ním stát. To není o tom, že musíme pořád vyhrávat, pořád je to sport, vítězství.

Kolik trenérů v Čechách může splňovat kritéria pro koncepční práce?

Troufnu si říct, že v Čechách jsou kvalitní trenéři, a jsou tady i ti, kteří by chtěli pracovat koncepčně. Neshazoval bych českou trenérskou školu, otázka je, jestli jim prostředí dává možnost pracovat kvalitně a koncepčně. Praxe je však taková, že pomalu v každém zápase jde takzvaně o život. Hodně jiné je i finanční ohodnocení trenérů u nás a na Západě, anebo leckdy i na Východě. Když tam vyhodí trenéra, tak má relativní klid na dva roky života možná i více. Když je vyhozen v Čechách, tak za tři měsíce nemá z čeho žít. A tím se také deformuje zdravé prostředí. Pokud trenérům nevytvářím ideální podmínky, pak si skutečně musíme říct, jaká je naše cesta. A ta musí být koncepce, dlouhodobá práce a vytváření kvalitního produktu, a tím jsou především hráči. Co jiného by měly mít na starost kluby, které nehrají o poháry, kde se dají vydělat peníze? Všichni ostatní by měli pracovat na tom, aby vychovali dobré a kvalitní hráče, kteří se budou dobře prodávat a budou přinášet peníze do klubové kasy. A nevidím problém v trenérech prvních týmů. Dnes jsou mraky trenérů s profilicencí a všichni by chtěli trénovat ligu. Ale my potřebujeme i kvalitní trenéry pro mládež, tam potřebujeme ty nejlepší. Tam potřebuji dostat ty, které tam chci mít, ale nesmím zapomínat na to, že je musím odměnit. Za pět tisíc měsíčně to asi nebudou chtít dělat na sto procent.

Náhled na koncepci, kterou chcete zavést ve Slavii, jste získal kde? Co jsou myšlenky přímo z vaší hlavy a co inspirace odjinud, kde to dělají dobře?

To bych asi takhle neříkal, vždycky něco někde načerpáte a něco přinesete sám, ale není podstatné říkat, co je co. Podstatné je, abychom se shodli na společné fungující vizi a společně ji uvedli do života, abychom vytvořili silný a kompaktní tým, který bude kráčet za společným cílem.

Jste spolumajitel mládežnické akademie klubu Sporta Sarajevo. Můžete o ní říct více, byla to vaše hlavní práce před příchodem do Slavie? Jakým systémem funguje, je pro vás v něčem inspirací pro Slavii?

Je to akademie, která se stále vyvíjí. Když jsem odešel z Čech, tak to bylo s tím, že raději sám budu někde budovat svou koncepci, pokud to není možné u nás, a půjdu si splnit sen někam jinam. S touto myšlenkou jsem odešel na Balkán a stavěl jsem ji na dvou opěrných nohách - jednou byl skautink, který je postavený na celém Balkáně, je relativně funkční a pracují v něm kvalitní lidé. A druhou byla právě akademie. Oproti Slavii je to ale poměrně malá jednotka, která má cíl pracovat s talentovanými kluky a vytvořit jim podmínky, aby dostali maximum v tréninkovém i lidském vztahu. Myslím, že má svou budoucnost.

Je to akademie klubu nebo jak je organizovaná?

Je to klub, který má mužstvo dospělých, aby mohla akademie fungovat. A tým hraje čtvrtou nejvyšší soutěž, jsou to sedmnáctiletí, osmnáctiletí kluci. Loni jsme skončili v baráži o postup do třetí ligy, letos jsme také v boji o postup. Není to cíl, chceme tomu dát volný a přirozený průběh, postoupit můžou za rok, za dva, kluci, kteří budou postupně dorůstat. Dnes především investujeme do infrastruktury a zázemí.

Takže kolem dvaceti let by měli tito hráči přestoupit do jiného klubu?

Je to tak. Tím, že procesy a organizace na Balkáně jsou velmi složité, a že Bosna není v Evropské unii, tak hráči pod 18 let nemohou odejít do zahraničí. Talenti v rozmezí 15 - 18 let hrozně umírají, nikdo se o ně nestará, leží ladem. Myšlenka je kluky "pochytat" a dát jim možnost projevit jejich talent a perspektivu. A pokud budou nadprůměrní, je jen dobře, když půjdou dál.

Můžete porovnat materiální podmínky pro mládežnický fotbal v balkánských zemích a v ČR?

To se nedá porovnat. Do Sarajeva před dvěma lety vstoupil investor z Malajsie, vložil do klubu peníze, materiální vybavení, hodně se posunuli. To je ale otázka jednoho klubu. Když se mě někdo ptal před čtyřmi lety, když jsem trénoval v Sarajevu, jaké jsou podmínky, říkal jsem, že většina našich trenérů by tam nevydržela ani týden. Je to všechno skromné, hodně se improvizuje, ale fotbal je jen jeden.

Jak vychází Slavia v porovnání s Hajdukem Split?

Hajduk má horší tréninkové podmínky než Slavia, jsou hodně limitovaní počtem hřišť. Vedle stadionu mají jednu travnatou plochu a jednu umělou trávu a to je pro celý klub všechno. Tam se musí všichni vystřídat. Hajduk má ale jinou přidanou hodnotu, je to jediný klub celé Dalmácie. Všichni kluci chtějí hrát za Hajduk, mají větší a lepší výběr hráčů. Slavia se pere s několika kluby v jednom prostoru.

A pokud by se měl porovnat rozpočet?

To je těžké říct, protože tam nejsou pořád zažité zákony o sportu. Stále se perou s minulostí, klub je jakousi tělovýchovnou jednotou. Reálný rozpočet je zatěžovaný věcmi, které v něm už nemají co dělat. U mládeže není moc rozdílů, platí se příspěvky, zájezdy, soustředění, a buď to platí rodiče nebo klub. Tam pak vznikají rozdíly. Navíc do všeho stále výrazně vstupuje politika a tím pádem se složitě tvoří dlouhodobá stabilita.

Jak to vypadá s placením příspěvků a dalších nákladů ve Slavii, chcete v tomto směru rodičům ulehčit?

Chceme se dostat minimálně na úroveň servisu pro své hráče, který má Sparta. Máme detailně zpracovanou tabulku, která porovnává výdaje u Sparty a dalších našich konkurentů, nyní je to v procesu schválení. Slavia v zimě zaplatila všechna zimní soustředění mládeže, to je obrovská pomoc pro rodiče. Mění se celý pohled na vztah klub-rodiče, bude to úplně překopané. Na druhé straně budeme očekávat ze strany rodičů a samotných hráčů absolutní respektování klubových pravidel a vizí.

V čem konkrétně spočívá spolupráce s Hajdukem? Je možné, že Slavia naváže podobnou spolupráci i s jinými kluby?

Zaprvé je to spolupráce mezi kluby, které k sobě mají velké historické pouto a jejichž fanoušci cítí, že patří skutečně k sobě. V tomto ohledu má velký společenský a kulturní rozměr. Myslím, že takové dva kluby se budou těžko kdekoliv na světě hledat a byla by velká škoda, kdybychom toho nevyužili. Zadruhé je to další hledisko, spolupráce je otevřená na všech úrovních, ať to jsou přátelské zápasy, výměnné turnaje, stáže trenérů v obou klubech, soustředění. Postupně můžeme i řešit, jestli si nemůžeme navzájem pomoct hráči prvního mužstva. Hajduk bude pozvaný na mládežnický turnaj v březnu, přijede ředitel marketingu, který mají fantasticky rozpracovaný, a bude prezentace jejich projektu pro naše marketingové oddělení.

Uvažuje Slavia o exkluzivní spolupráci s nějakou fotbalovou základní školou na Balkáně? Tak o svých začátcích ve fotbalové základní škole financované Interem Milán mluvil Muris Mešanovič.

To jsou fotbalové školy, ne základní školy. Měl jsem včera hosta z Tuzly, kde funguje velmi dobrá fotbalová škola. Obecně chceme mít i v Čechách partnerské kluby, se kterými budeme spolupracovat. Nechceme jen v rámci skautinku od nich čerpat hráče, ale chceme jim naopak pomáhat i s metodikou, vzděláváním trenérů. To samé platí pro Balkán, to není jen Hajduk, to není jen akademie v Sarajevu. Balkán jsou i zajímavé fotbalové školy v Srbsku, v Černé Hoře. Budeme se snažit mít více partnerů a využít moje kontakty, které tam mám, abychom měli i v tomto ohledu potřebnou konfrontaci, a abychom mohli i takto najít zajímavé kluky pro Slavii, kteří by byli ti praví.

Muris pochází z prvního projektu, který jsem před 12 lety spouštěl, když jsem byl v Bosně. To byl první pokus o postavení fotbalové akademie a Muris je jedním z jejích prvních produktů. Inter Milán nabízel spolupráci fotbalové akademii a směrem k naší sarajevské akademii je hodně evropských klubů, které by měly zájem s ní spolupracovat. Jsem rád, že jsme to ustáli a nikdy jsme nikoho jiného do akademie nepustili, ono to přináší i těžkosti. V době, kdy jsem dostal nabídku od Slavie, tak pan doktor Šimáně vůbec netušil, že akademie v Sarajevu existuje. Teď je však připravený na to, že pokud ve Slavii vyhodnotíme, že spolupráce pro nás může mít význam, tak to může být jedna ze společných vizí. Každý velký západní klub má ve své zemi stovky základních škol, se kterými spolupracuje, a poté má své akademie v Africe, Jižní Americe, Asii. A to všechno stojí nejen peníze, ale je za tím i spoustu práce a samozřejmě výsledných produktů.

Uvažujete o možnosti vyhledávání mladých talentů U15 - U16 z fotbalově technicky vyspělých zemí, jak to dělají velké evropské týmy? Anebo se Slavia ještě nemůže na jejich úroveň řadit a konkurovat jim?

V 16 letech můžete přivést hráče z Evropské unie, ale má to svá specifika a není to jednoduché. Až v 18 letech můžete přivádět kluky bez nějakých větších problémů. Přivádět tedy plnoleté hráče je administrativně jednodušší, na druhou stranu se tím dostáváme do problémů, že v některých zemích talent mezi 16. a 18. rokem začne umírat. Skautink je po odchodu Jakuba Dovalila ve stavu, že se zatím nerozvíjí, ale toto je jedno z velkých témat, kterými se na jaře budeme zabývat a pracovat na něm. Skautink se musí postupně stát jednou z našich opěrných noh a přinést našemu systému velké posílení a zkvalitnění.

Jak se stavíte k přivádění talentovaných dorostenců z Afriky, či Asie?

To se dostáváme k systému. Anglický, francouzský nebo německý klub, který má akademii v Africe, ty kluky zná. Mají tam své lidi, kteří pro ně pracují. Nekupují zajíce v pytli, vědí, jak ten kluk trénuje, z jaké je rodiny, jakou má povahu. Poté si vyhodnotí, jestli má předpoklady prosadit se v Evropě. A kdybychom my chtěli přivést podobného hráče, tak jsme v situaci, že poletíme do země na týden, na dva, budeme na něj koukat a bude na nás nějak působit a budeme si myslet, že by to mohl být on. Pokud nám bude říkat jeho manažer, že je dobrý, tak musíme být opatrní, jestli to tak opravdu je nebo není. Takže se jedná o propracovaný systém, který musí mít ochranné a kontrolní faktory. Nemůžeme sem přivádět deset kluků z Afriky, můžeme přivést jednoho dva jednou za čas, a to si ještě musíme říct, do jakého týmu. Měl by přinést kvalitu a nadstavbu.

Jako nejlepší řešení se tak asi nabízí Balkán?

Balkán je k nám pořád nejblíž. Je tady určitá společná kulturní historie, skutečně k nám vzhlíží jako k zemi, která má vysokou historickou, kulturní a společenskou úroveň. Berou nás jako vstupní bránu do západní Evropy a byla by škoda toho nevyužít. Druhou nespornou věcí je talent. Podívejte se na všechny balkánské národy a míčové sporty - basket, volejbal, házená, vodní pólo - a jak v ženách, tak i chlapech patří k nejlepším na světě. Černá Hora, která má 600 tisíc obyvatel, má jedny z nejlepších házenkářek na světě. Ve fotbale nikdy neudělali ostudu, jsou schopni porazit i velké země. To jsou věci, které bychom neměli přehlížet. Každý národ má samozřejmě svá specifika - emoční, charakterová. Na nás zase je, abychom si toho byli vědomi a uměli jsme se v tom orientovat a vybrat si kluka, který bude vyhovovat naší mentalitě a charakteru. Když si vezmu Murise Mešanoviče, tak si myslím, že jeho charakter není v rozporu s naší mentalitou a funguje to bez problémů. Naučil se skvěle česky, řekl bych, že to byl jeden z méně talentovaných kluků, ale měl v sobě pracovitost, ctižádost. Proto je dneska tam, kde je, a ještě není na konci, musí na sobě dál pracovat. Ale v prvé řadě musíme pracovat s našima klukama a vytěžit z nich maximum a udělat vše pro jejich rozvoj.

Jak v současné době funguje vyhledávání mladých hráčů v České republice? Má Slavia své spřízněné lidi, trenéry, kteří na hráče upozorňují?

V tomto ohledu nás čeká hodně práce, skautink v tomto ohledu prostě nemáme. Je to jeden z velkých úkolů pro jaro. Nemělo by to být tak, že nám někdo zavolá s tím, že někoho viděl, ale měli bychom mít propracovaný systém a vědět, jaké typy hráčů hledáme. Správné posty, budeme schopní se na kluky jet několikrát podívat, vyhodnotit si je. Na tom celém se bude podílet celý sportovní úsek a sportovní rada.

Skautink dnes už začíná u přípravek. Prvními skauty jsou naši trenéři. Každý trenér má za povinnost psát hodnocení zápasu a k němu napsat naše nejlepší hráče a nejlepší hráče soupeře. Hráče si začneme zařazovat do tabulek, když se v nich objeví dvakrát, třikrát, asi už to něco znamená. Podobně by měli fungovat trenéři našich partnerských klubů. Tyto kluby máme také vytipované, zatím nebudu říkat jejich jména. V různých kategoriích můžeme mít různé partnery, někdo může mít zajímavou přípravku, někdo žáky.

V další části rozhovoru se dostaneme k analýze stavu mládeže a ke konkrétním změnám, které už se u mládeže udělaly.